Pátek, srpen 24, 2007

Legenda o Trentově slavném návratu

Je třináctého. Nikoliv pátek ale úterý. Srpen 2007. V okolí zimního stadionu v pražském Edenu se hodně časně vpodvečer začínají srocovat poměrně davy, ale nepleťte se nezahlédnete žádnou bílou ani červenou, ale převážně v černém a temně modrém oděné postavy. Převládající viněta značky NIN vás pak už nemůže nechat na pochybách, že po třinácti letech!!! opětovně dorazí spolek okolo těžce rockově kytarového mága a hudebního génia Trenta Reznora do matičky Prahy...(když už si takovou hudební událost nechá ujít "trendař" Michael Kocáb, tak mu snad alespoň svůj zážitek dokáže vhodným způsobem zprostředkovat jeho dcera Natalie...:-))

Předkapelu Dandy Warhols jsme tak nějak promeškali (ale odolejte kvalitnímu barikovému chardonnay za 60Kč nebo za jakou legrační částku zmatení prodejci jakoukoli vinnou láhev prodávali:-)). Nicméně musím přiznat, že jsou DW úžasně dobrou volbou a co jsme se doslechli, představili se v Praze ve k nepoznání ostřeji syrovém kytarovějším kabátě, než jaký u nich známe z desky.. hm, ale do haly se dostáváme přeci jen právě včas, abychom si dokázali vychutnat vydýchanou atmosféru až po střechu naplněné Edenské "arény".. a s prvními tóny se vmísit do davu s v některých případech již nyní obtížně se zmítajícími jedinci, kteří narozdíl od nás dorazili na místo konání dochvilně včas a již nějakou dobu si v hale přetrpěli...




Další události se pak slovy dost komplikovaně popisují, jelikož zážitky překonali očekávání asi téměř každého návštěvníka (alespoň jsem si doposud nesetkal s někým, kdo by si stěžoval.. ale naopak) a kdo vystoupení ve svém diáři vynechal určitě pochybil a může snad jen doufat, že Trent dostojí svým proklamovaným slibům a vrátí se dříve než opět za 13 let :)

Set list pražského koncertu NIN by šlo rozdělit do dílčích tří částí – úvodní kytarové převážně v duchu posledních dvou alb With Teeth a Year Zero, následné vložky plné extrémních elektronických i kytar. ruchů (v této fázi trochu nestíhali ani moje poměrně dost otrlé ušní bubínky, ale v kombinaci s LED diodovou stěnou, která byla de facto jedinou byť naprosto originální dekorací, se jednalo o neméně dech a srdce beroucí performanci). Na závěrečnou část se pak Trent a spol. přesunuli za diodovou stěnu a v kombinaci s horním nasvícením, jakoby jejich obraz vystupoval z této stěny, naprosto úchvatné. Především pan kapelník byl v tomto směru v centru pozornosti a na podiu bezpochyby dominoval svým přirozeným charismatem. Ikdyž i ostatní muzikanti z obměněné sestavy souboru mu zdatně sekundovali a kromě své zdatné řemeslnosti se ukázali být také talentovanými performery. Kromě snad většiny očekávaných tracků z dílny Mr. Reznora došlo i na jeden cover v podobě songu Dead Souls od Joy Division, která jak jsme se dozvěděli je jeho oblíbenou kapelou.

Závěrečný poslední přídavek v podobě intimně laděné Hurt mě jen přesvědčil o tom, že mají NIN asi vskutku dost možná to nejlepší publikum, protože při tomto vyklidnění nikdo nedělal „bordel“ a všichni se snažili vnímat jednotlivé plynoucí tóny dokazující stejně jako celá jeho tvorba potenciál Reznorových kompozičních a tvůrčích schopností. Při divokosti a intenzitě prezentovaného materiálu mi přijde až k nevíře, že se celá akce obešla bez nějakého incidentu či výtržnosti. Svědčí to podle mě o vyspělosti a nadhledu publika. Ten nechybí ani Trentu Reznorovi, který kromě nadání hudebního génia a abnormální produktivity chytlavých a zároveň nikterak přehnaně líbivých písniček, je schopen vyzrálé vlastní i všeobecně společenské reflexu. Zatím jsem nenašel nikoho z řad amerických domácí neutěšenou politickou situací naštvaných hudebních interpretů, kteří by dokázali vyjádřit svůj negativní postoj a obavy z budoucího vývoje s takovou grácií.



Pokud bych definovat svou ideální představu rockové muziky v současnosti, tak by se asi velmi blížila tomu co prezentují Nine Inch Nails. Žádný hudební styl podle mě nelze označit za zatuchlý či přežitý, pokud se ho podaří zabalit tak, jak to činí velectěný pan Reznor, pak nejen je aktuálnost přetrvávající a nadčasová, ale je pro hudebního příznivce tím nejupřímnějších a nejkrásnějším dárkem. A ty se přeci mohou rozdávat i jindy než jenom o Vánocích. Jenom doufám, že se zase brzy setkáme Trente Reznore, na nic bych se totiž asi aktuálně nedokázal těšit více...





<< Domovská stránka

This page is powered by Blogger. Isn't yours?