Pátek, srpen 24, 2007

Legenda o Trentově slavném návratu

Je třináctého. Nikoliv pátek ale úterý. Srpen 2007. V okolí zimního stadionu v pražském Edenu se hodně časně vpodvečer začínají srocovat poměrně davy, ale nepleťte se nezahlédnete žádnou bílou ani červenou, ale převážně v černém a temně modrém oděné postavy. Převládající viněta značky NIN vás pak už nemůže nechat na pochybách, že po třinácti letech!!! opětovně dorazí spolek okolo těžce rockově kytarového mága a hudebního génia Trenta Reznora do matičky Prahy...(když už si takovou hudební událost nechá ujít "trendař" Michael Kocáb, tak mu snad alespoň svůj zážitek dokáže vhodným způsobem zprostředkovat jeho dcera Natalie...:-))

Předkapelu Dandy Warhols jsme tak nějak promeškali (ale odolejte kvalitnímu barikovému chardonnay za 60Kč nebo za jakou legrační částku zmatení prodejci jakoukoli vinnou láhev prodávali:-)). Nicméně musím přiznat, že jsou DW úžasně dobrou volbou a co jsme se doslechli, představili se v Praze ve k nepoznání ostřeji syrovém kytarovějším kabátě, než jaký u nich známe z desky.. hm, ale do haly se dostáváme přeci jen právě včas, abychom si dokázali vychutnat vydýchanou atmosféru až po střechu naplněné Edenské "arény".. a s prvními tóny se vmísit do davu s v některých případech již nyní obtížně se zmítajícími jedinci, kteří narozdíl od nás dorazili na místo konání dochvilně včas a již nějakou dobu si v hale přetrpěli...




Další události se pak slovy dost komplikovaně popisují, jelikož zážitky překonali očekávání asi téměř každého návštěvníka (alespoň jsem si doposud nesetkal s někým, kdo by si stěžoval.. ale naopak) a kdo vystoupení ve svém diáři vynechal určitě pochybil a může snad jen doufat, že Trent dostojí svým proklamovaným slibům a vrátí se dříve než opět za 13 let :)

Set list pražského koncertu NIN by šlo rozdělit do dílčích tří částí – úvodní kytarové převážně v duchu posledních dvou alb With Teeth a Year Zero, následné vložky plné extrémních elektronických i kytar. ruchů (v této fázi trochu nestíhali ani moje poměrně dost otrlé ušní bubínky, ale v kombinaci s LED diodovou stěnou, která byla de facto jedinou byť naprosto originální dekorací, se jednalo o neméně dech a srdce beroucí performanci). Na závěrečnou část se pak Trent a spol. přesunuli za diodovou stěnu a v kombinaci s horním nasvícením, jakoby jejich obraz vystupoval z této stěny, naprosto úchvatné. Především pan kapelník byl v tomto směru v centru pozornosti a na podiu bezpochyby dominoval svým přirozeným charismatem. Ikdyž i ostatní muzikanti z obměněné sestavy souboru mu zdatně sekundovali a kromě své zdatné řemeslnosti se ukázali být také talentovanými performery. Kromě snad většiny očekávaných tracků z dílny Mr. Reznora došlo i na jeden cover v podobě songu Dead Souls od Joy Division, která jak jsme se dozvěděli je jeho oblíbenou kapelou.

Závěrečný poslední přídavek v podobě intimně laděné Hurt mě jen přesvědčil o tom, že mají NIN asi vskutku dost možná to nejlepší publikum, protože při tomto vyklidnění nikdo nedělal „bordel“ a všichni se snažili vnímat jednotlivé plynoucí tóny dokazující stejně jako celá jeho tvorba potenciál Reznorových kompozičních a tvůrčích schopností. Při divokosti a intenzitě prezentovaného materiálu mi přijde až k nevíře, že se celá akce obešla bez nějakého incidentu či výtržnosti. Svědčí to podle mě o vyspělosti a nadhledu publika. Ten nechybí ani Trentu Reznorovi, který kromě nadání hudebního génia a abnormální produktivity chytlavých a zároveň nikterak přehnaně líbivých písniček, je schopen vyzrálé vlastní i všeobecně společenské reflexu. Zatím jsem nenašel nikoho z řad amerických domácí neutěšenou politickou situací naštvaných hudebních interpretů, kteří by dokázali vyjádřit svůj negativní postoj a obavy z budoucího vývoje s takovou grácií.



Pokud bych definovat svou ideální představu rockové muziky v současnosti, tak by se asi velmi blížila tomu co prezentují Nine Inch Nails. Žádný hudební styl podle mě nelze označit za zatuchlý či přežitý, pokud se ho podaří zabalit tak, jak to činí velectěný pan Reznor, pak nejen je aktuálnost přetrvávající a nadčasová, ale je pro hudebního příznivce tím nejupřímnějších a nejkrásnějším dárkem. A ty se přeci mohou rozdávat i jindy než jenom o Vánocích. Jenom doufám, že se zase brzy setkáme Trente Reznore, na nic bych se totiž asi aktuálně nedokázal těšit více...

Středa, srpen 22, 2007

Vzpomínky na Sázavafest

Tak se nám ten letošní Sázavafest opětovně vydařil. Možná by bylo lze nalézt nějakou vadu kdyby se člověk snažil, ale až tak hnidopišský nebudu. Nechci být. Obecně se nemohu vystříhat jen a pouze kladným emocím při vzpomínce na ten pohodově strávený víkend, ke kterým alespoň v mém případě mimo jiné určitě přispělo i to, že protentokrát byli hlavní zahraniční interpreti vybráni z triphopového podhoubí.

Netroufám si odhadnout zda při vystoupení i jinak rozesmátá a usměvavá Skye je i v životě stále tak pozitivně laděná, ale její místy až přeexponované nadšení jí zkrátka bylo možné uvěřit. Právě tahle pozitivní energie na mě asi nejvíce zapůsobila, ikdyž jako příjemné déjavu určitě působili někde v podvědomí uložené hlasy a zvuky tracků Morcheeby a přestože nový materiál ještě tak účinně nefungoval jednalo se určitě o příjemnou a svěží tvorbu. Ikdyž Skye nepřijela ve svém oblíbeném hippísáckém karavanu, přivezla s sebou velmi pozitivní energii a dobrou náladu, a to se cení. Ale zřejmě není pochyb o tom, že to byl vcelku kladný zážitek i pro ní (jinak by se asi neobtěžovala s děkovnou smskou Pavlu Klouparovi).



Dalo by se říct, že co Skye započala na to v Čechách velmi výraznou měrou etablovaná partička z Bristolu navázala. Jejich set fungoval a pro mě se v případě vystoupení Kosheen jednalo o jeden z vrcholů festivalu. Ikdyž jednotlivé zážitky asi není možné objektivním způsobem srovnávat. Ale hudba Kosheen má velmi chytlavý místy až popový nádech a možná i proto se jejich písničky v paměti snadněji fixují a vcelku nenásilně upomínají. Na mysl mi probleskla i vzpomínka na jejich vystoupení před lety na festivalu Creamfields, které pro mě bylo stejně úchvatné. Ikdyž samotný festival byl značně odlišný a podle mého názoru po organizační stránce dost skličující.





Ale Sázavu, přesněji festivalový areál nedaleko městečka Kácova, zahrnovali i jiné než triphopové vibrace. Šťastnou rukou byli voleni i vystupující interpreti, přičemž lze zřejmě konstatovat, že z Česka bylo zvoleno asi to nejlepší, ikdyž konkrétní interpret nemusel být pro každého jedince přitažlivý. Festival ale dostál svému označení multižánrový a vždy bylo z čeho vybírat podle aktuální nálady a rozpoložení.

Někdo si možná mohl stěžovat, že jsou nejvzdálenější stage od sebe poměrně daleko a některá vystoupení spolu částečně nebo dokonce zcela kolidují. Osobně jsem už vcelku oproštěn od toho, brát festival jako soutěž či dostihy v počtu shlédnutých účinkujících, přičemž méně je někdy více, zvlášť když se nacházíte v příjemném prostředí obklopeni přírodou, tepajícím životem a příjemně se linoucí a pulsující muzikou. Někdy nemusíte mít svého Kozla, abyste měli co vychutnávat a když už máte chuť na pivo, tak jste pak nadmíru spokojen s podceňovanou Kácovskou dvanáctkou.

Městys Kácov určitě blahořečí svého patrona, který za prostory pro možné výhledově zřejmě dlouhodobější spočinutí na přilehlých pozemcích ústy organizátorů deklaroval pomoc a podporu, nemluvě o značném zviditelnění, doposud pro veřejnost v podstatě neviditelného městečka. Otevřenost a vstřícnost i podnikavost a pragmatičnost místních zastupitelů i živnostníků je třeba bezpochyby ocenit. Výzvě dočasnému několikanásobnému navýšení počtu obyvatel, potencionálních zákazníků, dokázali vyjít vstříc k pohodové plnosti žaludků i všeobecné spokojenosti i dalších potřeb festivalových návštěvníků.

Nelze více než vyjádřit respekt před konáním organizátorů Sázavafestu a popřát jim ještě více úspěchů do dalších ročníků. Za geniální tah pak musím označit nedělní dojezd s vystoupeními na malé stagei, který přispěl k větší poklidnosti i při cestování z festivalu domů, kam si každý mohl bez nehody donést bezva vzpomínky na svoje nově nabité prožitky a luxusní počasí, které se přes výhružné předpovědi nakonec podařilo pro prodloužený první srpnový víkend zajistit.





Ještě pár slov k Taranisu

Rád bych se ještě znovu vrátil k zážitky plnému a magickou psy a goa atmosférou oplývajícímu setkání přívrženců této zvukově mnohovrstvé trancové odnože. Jak je to s těmi vrstvami by Vám jistě asi nejlépe vysvětlil Andy, jeden z primárních hybatelů již v pořadí druhého ročníku festivalu Taranis situovaného do strategicky velmi pěkně zvoleného prostředí v okolí zatopeného Lomečku nedaleko Mrakova. Andy Warholovi každopádně patří poděkování za to,že na prknech hlavního podia v letošním roce mohla stanout i Midriaza. Věřím, že vystoupení bylo i dík pohodově vstřícné příjemné atmosféře oživujícím pozitivním zážitkem nejen pro nás, ale příznivce, kteří se na nás nelenili přijít podívat. Celkový dojem byl velmi dobrý i díky Ondrovi, kterému se podařilo v daných podmínkách vytvořit bezvadný zvuk a patří mu za to náš obrovský dík!

Naše vlastní performance nás hezky nastartovala a připravila na další úchvatné a mnohdy jedinečné prožitky. Z těch hudebních byli mými osobními příjemně překvapivými favority Digicult, kteří se na Taranis hezky nahlásili a přijeli až z Belgie. Zahraničních účinkujících bylo jak už se ostatně stalo vcelku tradicí i letos nemálo a bezpochyby největším lákadlem byla v tomto směru Kindzadza, kterou jejich psytrancová smršť přivála až z Ruska. Memberům Midriazy, kteří si udělali čas a na festiválek dorazili už v pátek večer se podařilo část jejich setu na vlastní kůži zachytit a přesvědčit se, že jejich pověst neklame.

Někdo ale možná radši klídek a pohodu, která v podobě free uvolněnosti panovala na chill-out stagei, kde mě stejně jako vloni zaujala hudební i taneční performance Shiva Trance souboru, který díky svému přirozeně uvolněnému charismatu dokázal příjemně naladit i přes den v nedaleké čajovně.

Vůbec festivalový set-up včetně oproti loňsku ještě úchvatnějších dekorací je třeba pochválit. O příhodnosti non-stop cateringu a dostupnosti koupání v zatopeném lomečku snad ani není třeba hovořit. Voda byla letos sice trochu chill, ale o to více dokázala plavce nakopnout a navíc v luxusně rozpáleném slunečném víkendu pomáhala přestát mnohdy až úmorně horoucí klima (trikům, jak zajistit oblohu bez mráčku a optimální počasí by se od Andyho zcela jistě mohli přiučit i všeho schopní organizátoři budoucích LOH v Pekingu :-))

Na vrcholu mých ostatních mimohudebních zážitků, ale zcela jistě stojí přeplavba lomečku na voru geniálně vyrobeného z dřevěných palet a prázdných PET lahví. Ikdyž i noční dobrodružná plavba v decentně vodou zatopeném člunu byla neopakovatelným zážitkem.

Zážitků různého druhu určitě nabízí Taranis dostatek, proto by bylo chybou, pokud bychom se v příštím roce nedočkali pokračování této takto hezky započaté tradice. Jak s oblibou cituje Všeználek, úspěšnost akce nelze měřit jen optikou úrovně návštěvnosti a tak věřme, že nám, i díky ke zvážení vybízející možné budoucí širší hudební pestrosti Taranis opět za rok představí a zprostředkuje, alespoň na jeden víkend, svůj neopakovatelně magicky úchvatný a vždy nad očekávání překvapující svět.

Pondělí, srpen 06, 2007

Volume no.1 aneb psy tranc vs. What if?

První výstup kapely Midriaza přežili interpreti i posluchačstvo! Výprava za historicky prvním koncertem kapely v současném složení do Klíčova u Domažlic (festival Taranis) byla poznamenaná (ne)čekaným onemocněním akustického kytaristy Korka. Trochu zběsilé přípravy, nervozita před koncertem a napětí v kapele umírnilo krásné prostředí zatopeného lomu, slunečné počasí a přístup tamních návštěvníků festivalu. Dorazivší v sobotu, v den koncertu, byli překvapeni nádherným, vyzdobeným areálkem o dvou menších pódiích ve stylu psy trancu. Samotný výstup byl podpořen výbornou prací pana zvukaře (za což moc děkujem!) a úsměvy na tvářích přísedících. V zásadě, anšto bylo posluchačů méně než na hlavní hvězdy se hudba líbila, lidé se pohupovali do rytmu a co je hlavní, po každé písničce tleskali :o))). Za to také děkujem! :o)))

Zde nekolik obrazku z festivalu Taranis 2007



Středa, srpen 01, 2007

Report iz Polands Heineken open’er vs. Red hot chilli peppers

Druhá tentokráte početnější a vícedenní výprava za poznáním hudebního dění ciziny se zahraničními hvězdy čítala vlakování, stanování, hodně piva, hodně hudby, hodně spánku, hodně jídla a hlavně žádnou práci :o)


První i poslední dny byly v duchu poznávání nepoznaných polských slovíček, jmenovati netřeba neb bychom návštěvníče tebe akorát pomátli na rozumu, tedy o tom, jak jsme „szukali gubernatora“ či sháněli se po chybějící „posteli“ – (překlad autora=povlečení) se zmiňovati nebudem.


Vzhledem k tomu, že oblast je výlučně hudební, proto report z festivalu je na místě. Výčtem kapel známých jmen jako Beastie Boys, Björk, Groove Armada, Block Party, The Muse, The Roots, Sonic Youth začínaje, pochvalou všech zúčastněných konče.




Provoz festivalu je poněkud odlišný od chodu festivalů domácích, do areálu není radno nosit vlastní nápoje, jídlo, ale hlavně alkoholické nápoje. Postupem dnů se samozřejmě taras přelomil a již vpuštěno bylo pár nadšenců nejen pivního Heinekena, ale i tvrdších nátur, jako vodka, sem tam se povalovala láhev pana Jamesona a jemu podobných Johnie Wolkerů. Ani my jsme nezůstávali pozadu a s lehkostí nám vlastní zkoušeli na „různých“ místech sem tam nějaký ten hlt propašovat – viz. Jeník Korků zvládl i prohlídku osahávací metody skoro až do intimních partií. Jenžto byla zima veliká, hltů takových bylo mnoho zapotřebí. Hlavní stage s hlavními hvězdami začínala již k času hlavního vysílání televizních filmů, tedy příprava spočívala v nepromokavé bundě, holínkách či obalováním nohou pytli. Nicméně co bychom pro již zmíněné ikony neudělali. Tedy show vrcholí.


Beastie Boys. Pár geniálních muzikantů předvedlo strhující hudební magii, neopomenutelnou komunikaci s publikem v osobitých „kvádrech“ a na rozdíl od ostatních hned dvě performance během jednoho festu.


Björk. S lehkostí sobě vlastní během koncertu uběhla min. 10 km i vzhledem ku svým táhlým písničkám se předvedla jako vrcholový sportovec a kdyby, zvláště díky sboru, který měla při sobě, nebylo slyšet, že je celá kapela na živo, usoudila bych, že výkon je podpořen half playbackem. Tato dáma velice překvapila, že je možné uběhat a uzpívat takto dokonale koncert. Její komunikace sice vázla v neznalosti, jak sama podotkla, polského jazyka, nicméně dle její anglické výslovnosti bych si tipla, že ani v té se jí příliš mluvit nechtělo. Další, pro mne strhující záležitost tkvěla ve vizuální stránce projekce, kde zprvu možno mysleti si, že jde právě o onu projekci, následně pak divák pochopil, že jde o ukázku jejího nástrojového vybavení. Pro mne otázka do pranice, co je to za mašiny, které umí vydávat tak podivné zvuky pouhým dotekem.


Groove Armada. Pro mne asi nejpřekvapivější moment festivalu. Zazněli hity, pro mne tehdy neznámého autora, tedy potěšení, že jde právě o tuto sqadru muzikantů.. Koncert byl sice pod zamračeným a deštivým nebem, ale strhující tóny v duchu: zatřeste zadkem pobavili myslím nejen mě. Celé polské (s příměsí různých národů v diváctvu) okolí náhle rozkymácelo boky.


Block Party. Maličko popovější styl kytarového rázu s příměsí elektronických pazvuků z Británie se osvědčil. Vidno, že jde skloubit melodičtější, melancholičtější tóny s různými hluky, ruchy, apod.

The Muse. Po dešti. Na problácené, špinavé ploše, plné upatlaných kelímků od piva se kapela Midriaza roztančila do rytmů The Muse. Jistě tuto kapelu nemusím představovat. Nejenže pomohla k pohybům zima, ale i super skvěle zahraný koncert, který dodal kuráže pro roztancování netančící skupiny :o).


Co se týče nám neznámých polských interpretů bych podotkla, že po 3 dnech ska raegge hip hopu mi tento styl lezl i ušima. Ne, že by šlo o špatnou akci či neprofesionalitu interpretů, naopak, ale těch kapel hrajících tento styl nebylo zrovna pomálu, tedy posluchač již rapujícími dredaři musel být značně unaven.




A unaveni jsme se také vydali na další štaci z názvem Viva la Red hot chilli peppers do Katowic. V tuto chvíli nás opouští jeden ze členů výpravy (tedy po důkladném zajištění našeho ubytování v Katowicích) a my se vydáváme do výru „velkoměsta“. Po nedlouhém hledání místa k večeři jsme zjistili, že ať už si v kavárně, vinárně či co to bylo objednáte cokoliv, vždy vám donesou bograsc – snad se to tak píše, jedná se o velmi dobrou polévku typu borč či eintopf. Najedli se dosytnosti neboť v počtu servírka také nešetřila. Po objednávce 4 jídel, donesla asi 6 polévek :o).


Na druhý den s velkým očekáváním známých pálivých muzikantů jsme vyrazili na kýženou hodinu ku stadiónu. S očekáváním koncertu v plánovanou hodinu 15:00 jsme se usadili na slunku, popíjeli pivo a čekali, kdy první tóny zazní. Dočkali jsme se až tak kolem 20 h večerní, tedy již trochu zmámení zlatým mokem jsme se sebrali a šli si každý stoupnout na svojí část tribuny. Koncert proběhl v poklidu a tak jak má být. Tedy z hlediska fanoušků, žádné rvačky, žádné výtržnosti. Od kapely bych nějakou tu hudební výtržnost očekávala, bohužel se však nekonala. Zřejmě byli trochu unavení, protože odehráli svých 70 minut přesně a víc se nedělo nic. Samozřejmě dali své největší fláky z nové desky, což nejednoho potěšilo. Nás ale asi víc překvapila zajímavá cesta do penzionu. Vzhledem k narvanosti autobusů jsme se rozhodli jít pěšky a co se nestalo, trochu jsme si zašli. Ve spletitých cestách jsme se ocitli nejdříve na okraji jakési dálnice a následně ve čtvrti, která připomínala poválečnou situaci některých bombardovaných měst. Trochu strachu jsme se rozhodli utopit v plechovce piva, které jsme koupili za zamřížovaným okénkem nočních potravin. S tímto se nám již šlo lépe a došli jsme až do svého penzionu.


Cesta domů byla dlouhá, ale dorazili jsme všichni v pořádku, nepolámaní a natěšení na vlastní výstup, který se konal za úplně jiných festivalových podmínek než Heineken Open’er.


This page is powered by Blogger. Isn't yours?